Co se událo ve výtvarném umění na samém sklonku českých dějin? Mnohé pozoruhodné obrazy a jiné typy výtvarných děl můžete dodnes spatřit nejen v českých galeriích, ale také přímo na místech, pro něž byla stvořena.

Pravěký svět v obrazech

Na počátku byla žena, vlastně soška ženy. Sedmnáct centimetrů vysoká, oválných tvarů, vytvořena ze směsi popela, jílovité hlíny a kostního prachu. Její stáří odhadují archeologové na 30 000 let. Nazvali ji Věstonickou Venuší podle místa nálezu v tábořišti lovců mamutů v Dolních Věstonicích na Moravě.

Reliéfy, fresky a iluminace románského umění

Zhruba od roku 1100 až do počátku 13. století hrálo v kultuře českých zemí významnou roli románské umění.

Dochovanou ukázkou reliéfního románského sochařství je podoba oken paláce v Olomouci, zřejmě dílo italských kameníků. Zajímavý je i triptych z kláštera sv. Jiří v areálu Pražského hradu s postavami Přemysla I. a abatyše Anežky.

Všechny románské kostely se zdobily freskami. Nejstarší a současně umělecky nejvýznamnější památkou jsou nástěnné malby v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, stojící na vysokém skalním ostrohu nad Dyjí.

Velké oblibě se těšila knižní malba. Nejnádhernějším dílem, které nemělo v tehdejší střední Evropě srovnání, je Kodex vyšehradský. Kromě četných iniciál a výjevů ze Starého zákona obsahuje i na třicet obrazů z Nového zákona.

Gotické umění

Císař Svaté říše římské a český král Karel IV. stál v čele rozsáhlého soustátí zahrnující dnešní Německo, Rakousko, Švýcarsko, země Beneluxu. Dvorním malířem Karla IV. byl Mistr Theodorik, který dostal za úkol vyzdobit kapli sv. Kříže na hradě Karlštejn, kde měly být původně uchovány říšské korunovační klenoty, cenné státní listiny a vzácné ostatky svatých. Tuto slavnostní místnost zaplnil 129 deskovými obrazy s důstojnými postavami mučedníků, vdov a panen, papežů, biskupů a opatů – svatých bojovníků Nebeského vojska Kristova.

Další významnou osobností je Mistr vyšebrodského oltáře. Jeho označení vychází z cyklu devíti obrazů z Kristova života. Svou tvorbou se stal zakladatelskou osobností krásného slohu, který kolem roku 1400 opanoval evropskou, zejména dvorskou produkci.

Manýrismus

Císaře Rudolfa II. fascinovala bizarnost. Možná proto si jako dvorního malíře vybral Itala Giuseppa Arcimbolda (1532 - 1593). Charakteristickými pro jeho umělecký projev se staly alegorické hlavy symbolizující roční doby či živly. Portréty byly složené z různých předmětů, zeleniny, ovoce, ryb apod. Tímto způsobem ztvárnil i samotného císaře - portrét Rudolfa II. jako Vertumna tvořeného z květin a ovoce.

Rudolfa II. obklopovali němečtí a nizozemští malíři i sochaři vyškolení většinou v Itálii. Mezi nimi vynikali tři umělci - Barholomeus Spranger, Hans van Aachen a Adrian de Vries. Malíř Spranger (1546 - 1611) dostal zakázku na cykly mytologických obrazů inspirovaných Oidipovými Proměnami a milostným dobrodružstvím Venuše, díla výborného portrétisty Hanse van Aachena a sochaře Adriana de Vries zdobila zahradu Valdštejnského paláce, dokud nebyla zcizena švédskými vojsky v roce 1648.

Barokní umění v českých zemích

Malíři i sochaři se snažili co nejpřesvědčivěji zachytit duševní stavy svých postav - bolest, radost, překvapení, strach, soustředění - a přiblížit je divákovi.

Jedním z největších barokních mistrů byl Petr Brandl (1668 - 1735), autor mnoha rozměrných oltářních obrazů. Všechny postavy jeho biblických výjevů jsou živoucí, často zachycené v krajních polohách citu a vždy výsostně přesvědčivé.

V pojetí mu byl blízký jeho současník i přítel Jan Kupecký (1667 - 1740). Kupecký dokázal ve svých portrétech dokonale zachytit vzhled člověka, i jeho povahové rysy.

Ojedinělým zjevem barokního umění i na evropské úrovni byl grafik Václav Hollar (1607 - 1677). Vysokou uměleckou úroveň a dokumentární hodnotu mají jeho pohledy na evropská města. Kvůli své víře byl nucen opustit Čechy a v Anglii se seznámil s malbami Rembranta a dalších významných umělců, jejichž díla převáděl do grafické podoby. Vytvořil řadu volných grafických listů s alegoriemi ročních období.

Dvě tváře českého barokního sochařství představují dvě dílny odlišného pojetí soch, které mezi sebou soupeřily o zakázky v Praze. Ferdinand Maxmilián Brokof (1688 - 1731) je pokračovatelem dlouhé rodové tradice. Jeho mohutné sochy působí klidným a zamyšleným dojmem. Přitom jsou plné vnitřního napětí, vyjádřeného umírněným gestem.

Naproti tomu díla Matyáše Bernanda Brauna (1684 - 1738) působí neklidně. Vypjaté okamžiky zdůrazňoval sochař také vypjatými divadelními gesty a bohatým řasením šatu. Jak zástupce domácí tradice, tak Braun, který přišel do Prahy z Rakouska, dali dnešní podobu sochám na Karlově mostě. Nejznámější je Brokofovo sousoší sv. Jana z Mathy, Felixe z Valois a Ivana s velmi realistickou postavou Turka hlídajícího křesťany a Braunovo Vidění sv. Luitgardy.

Klasicismus

Nejvýznamnější osobnost klasicistního malířství představuje Antonín Mánes (1784 - 1843). Jeho dílo prošlo barvitým vývojem od komponované klasicistní krajiny s antickými chrámy přes romanticky rozervané scenerie se zříceninami a bouřlivými mraky až ke krajinám velmi realistickým, s přirozeným denním světlem.

Národ sobě

Druhá polovina 19. století se odehrála ve znamení mohutného hospodářského rozmachu Zemích koruny české , které patřily do velkého státního útvaru, rakousko-uherské monarchie. Vlastenecké názory se v oblasti výtvarného umění konkretizovaly ve stavbě Národního divadla v Praze v letech 1868 - 1883 a domu umění - Rudolfina (1885), které kolem sebe soustředily pozornost a zájem umělců, zvaných generace Národního divadla. Do ní můžeme zařadit sochaře Bohumila Schnircha (trigy nad vstupem), sochaře Antonína Wágnera (postavy múz - bohyň umění a věd) a Josefa Václava Myslbeka (bronzová socha Hudby), Františka Ženíška (malířská výzdoba interiérů), Mikoláše Alše (návrh čtrnácti lunet zvaných Vlast) a Vojtěcha Hynaise (opona).

Romantismus

Evropské úrovně dosáhla romantická díla malíře Josefa Navrátila (1798 - 1865). Dokonale ovládal barvu, kterou uměl oživit rokokový vodotrysk, zátiší nebo kytici ve váze. K vrcholům jeho nástěnné malby patří výzdoba zámku v Jirnech z roku 1857 ve stylu druhého rokoka.

Protipól k Navrátilovi tvořil Josef Mánes (1820 - 1871). Maloval krajiny, portréty, žánrové obrázky. Výsledkem jeho studií je deska pražského Orloje z roku 1866.

Realismus

Vyvrcholením vývoje českého sochařství 19. století s přesahem do století 20. je rozsáhlé dílo Josefa Václava Myslbeka (1848 - 1922). Stěžejními Myslbekovými pracemi jsou socha Hudby ve foyeru Národního divadla a pomník sv. Václava na Václavském náměstí v Praze.

Významným představitelem období realismu byl ve výtvarném umění malíř Chittussi (1847 - 1891). Své vlastní pojetí krajiny viděl v plastickém terénu, v neupravenosti výseku skutečnosti a v přirozeném rozptýleném světle. Fascinovala jej krajina v jižních Čechách a na Českomoravské vysočině. Zvlášť jeho menší obrazy malované rychlými uvolněnými tahy štětce patří ke klenotům českého malířství.

Impresionismus, symbolismus, secese

Generaci Národního divadla, prodchnutou pocity vlastenectví a potřebou oslavy naší národní minulosti, vystřídala generace 90. let, sjednocena ve spolku výtvarných umělců Mánes. Nechtěli se odpoutat od kořenů domácí tradice, pouze ji obohatit o nové moderní podněty světového umění. Slohová jednota světa se rozpadla. Vyrojila se spousta drobných proudů, zvláště ve výtvarném umění. V tomto duchu se zrodil impresionismus a symbolismus.

Počátky české moderní krajinomalby zásadním způsobem ovlivnil Antonín Slavíček (1870 - 1910). Ve svých obrazech nezachytil jen optické atmosférické jevy, ale usiloval o vyjádření osudů lidí a vnitřního obsahu krajiny.  

Nejdříve se symbolismus projevil v sochařském díle mysticky orientovaného Františka Bílka (1872 - 1941). Jeho sochy vyjadřují tragiku života a zároveň jsou obecným symbolem lidské existence.

Vůdčí osobností této generace 90. let, která ve své tvorbě spojuje jak vlivy symbolismu, tak impresionismu, byl Jan Preisler (1872 - 1918). Preislerovy obrazy, např. Černé jezero či Pohádka, působí záhadně, tajemně i smutně.

Max Švabinský (1873 - 1962) byl virtuózní kreslíř, grafik a malíř. Vytvářel kolorované perokresby. Seznam jeho činností je dlouhý: zakladatel české grafické školy, první profesor grafické speciálky na Akademii v Praze, vynikající portrétista, malíř i kreslíř, ilustrátor i tvůrce známek a bankovek. K tomu všemu můžeme přičíst také několik skutečně monumentálních děl.

Jakási druhá vlna symbolismu, jež proběhla ještě před I. světovou válkou, je spojena v českém prostředí se sdružením Sursum. Tvůrčím principem je „snová tvorba“. Sursum objevilo "ta pravá jména" českého moderního umění - Jana Zrzavého nebo Josefa Váchala.

Dekorativní secese

Vyslovíte-li slovo secese, ozvěnou vám bude jméno Alfons Mucha (1860 - 1939). Povědomost o tvorbě tohoto malíře se rychle rozšířila za hranice českých zemí. Oslovila dokonce i Paříž. V 90. letech zde navrhoval pro slavnou herečku Sarah Bernhardtovou a její divadlo Renaissance divadelní programy a plakáty, které rázem okouzlily pařížské publikum.

S ukázkou secesního sochařství se setkáte na Staroměstském náměstí v Praze, zadíváte-li se na pomník mistra Jana Husa od sochaře Ladislava Šalouna (1870 - 1946) nebo na pomník Františka Palackého od Stanislava Suchardy (1866 - 1916). Spolu s Myslbekovým sv. Václavem, dokončeným až v roce 1924, jsou to monumentální díla, která nemají v českém sochařství obdoby.

Expresionismus

Exploze expresionismu se pojí se jmény Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka.

Český kubismus

V architektuře a v užitém umění představuje vrchol, kterého nikde jinde nebylo dosaženo.

K nejvýraznějším osobnostem českého kubismu patří Emil Filla a Bohumil Kubišta. Fillovo dílo obsahuje silnou reflexi obou válečných konfliktů. Osobní zkušenost z koncentračního tábora Buchenwald silně poznamenala jeho tvorbu. Snad nejlepší kubistické zátiší vytvořil za svého pobytu v Holandsku v letech 1914 - 1918, kde na něho silně zapůsobila holandská malba 17. století.

Bohumil Kubišta byl vášnivým obhájcem moderního umění a kritikem starého. Stavěl na svých hlubokých znalostech z optiky a fyziologie vidění, které pak uplatňoval.

Antonín Procházka dával vyniknout kráse a poezii všedních věcí. Jeho osobitá tvorba je založena na citu pro krásnou malířskou hmotu. K jejímu vyjádření používal staré techniky malby pomocí horkého vosku - enkaustiky.

Podstatu osobnosti Josefa Čapka (1887 - 1945) tvořilo hluboké sociální cítění a humanismus. Právě pro toto své smýšlení a politickou aktivitu jej v roce 1939 nacisté zatkli a deportovali do koncentračního tábora.

Výsadní postavení v kubistickém sochařství zaujal Otto Gutfreund (1889 - 1927). Jeho sochy odpovídaly současným tendencím v malbě. Polychromované plastiky, které neměly v tehdejším světovém sochařství obdoby, vypovídají o problému člověka, civilizace a práce.

Krajinomalba meziválečného období

Mezi významné krajináře meziválečného období patřili Rudolf Kremlička (1886 - 1932), moderněji cítící Václav Špála a Jan Zrzavý (1890 - 1977).

Tajemný orfismus

S geometrickou abstrakcí začal František Kupka (1871 - 1957).  Jeho pojetí se nazývá orfismus. Vyjadřoval hudební rytmus pohybem barevné čáry nebo dynamického odstupňování barevných ploch.

Kromě této světoznámé osobnosti se u nás abstraktní malbě v tomto období věnovalo několik malířů, např. Vojtěch Preissig (1873 - 1944) nebo František Foltýn (1891 - 1976).

Třicátá léta

Paradoxem života českého surrealismu je, že jeho malíři i teoretikové byli za nacistické okupace pronásledováni (což se bohužel opakovalo i později v letech padesátých). Se surrealismem je asi nejvíce spjata Skupina Ra. Nejproslulejší dvojici malířů tvoří Jindřich Štýrský (1899 - 1942) a Toyen (1902 - 1980).

Štýrský se jako první surrealista na světě zabýval barevnou koláží a soustavně zkoumal sny jako inspiraci umělecké tvorby. Kromě snů se ve svém díle dotkl oblasti erotiky, agresivní imaginace a černého humoru.

Toyen (vlastním jménem Marie Černínová) byla klíčovou postavou surrealistického avantgardního umění evropského formátu a navíc žena-rebelka s velkou představivostí. Prostředky typickými pro surrealistické umění se jí podařilo vyjádřit nesmyslnost a absurditu války.

S Francií a surrealistickou obrazností je spjat i Josef Šíma (1891 - 1971). Jeho obrazy nás zavádějí do tajemných tišin, kde se skály proměňují v živoucí bytosti, vznášející se bez tíže, a obecně věci neživé na sebe berou lidskou podobu.

Válečná čtyřicátá léta

Válka předurčila charakter českého výtvarného umění 40. let a způsobila odklon od experimentu směrem k novým humanistickým obsahům. Ten však tvůrci museli zašifrovat do symbolů, neboť promlouvali o stavu existenciální tísně. Na této platformě se setkali umělci starší generace (Filla, Čapek) s mladší, která se nenápadně začala objevovat na scéně pod patronací avantgardního divadla E. F. Buriana na přelomu 30. a 40. let.

Postupně se zformovaly tři významné skupiny umělců, které vnesly do výtvarného života nové velké téma civilizace. Snahou Skupiny 42 (František Gross, Kamil Lhoták, Jan Kotík) bylo zachytit postavení člověka v moderní civilizaci, která ho mění v pouhý stroj, krade mu jeho jedinečnost. Globální vize zkázy zakódovala do programu Skupina Ra. Její tvorba se nejvíce vázala k imaginativní linii českého předválečného umění v dílech Václava Tikala, Bohdana Laciny a Josefa Istlera.

S „estetikou nahého člověka“ vystoupila skupina Sedm v říjnu, např. Václav Hejna, Josef Liesler, František Jirousek.